(12. září 1903 Domanín – 29. únor 1948 Litvínovice)

Příslušník zahraníčního odboje ve Francii a Velké Británii. Flight Lieutenant Royal Air Force, oběť únorového převratu, podplukovník letectva československé armády, zařazený u velitelství letectva 2. vojenské oblasti v Českých Budějovicích, resp. u velitelství II. leteckého sboru.

Václav Martínek se narodil 12. září 1903 v obci Domanín v rodině železničního zaměstnance Jakuba Martínka a jeho ženy Marie, rozené Vladykové. Ve svém rodišti vychodil obecnou školu a v roce 1915 začal studovat na českém gymnáziu v Třeboni, které roku 1923 úspěšně ukončil.

Po maturitě se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, z níž byl v polovině srpna roku 1925 slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka. Dalších téměř 17 let byl důstojníkem dělostřelectva. Po okupaci zbytku českých zemí byl již k 1. dubnu 1939 odeslán na nucenou dovolenou a v Jaroměři, kde v té době žil, se zapojil do rodícího se odboje. 16. prosince 1939 u Starých Hamrů v Moravskoslezských Beskydech ilegálně překročil protektorátní hranice.  Posledního dne roku 1939 se dostal do Bělehradu. Tam čekal několik dní na sestavení nového transportu a zotavoval se z namáhavé cesty. Dál pokračoval již společně s dalšími čs. dobrovolníky přes Řecko, Turecko a Sýrii do libanonského Bejrútu, kde nastoupil na loď směřující do Marseille. U Náhradního tělesa československé zahraniční armády v Agde byl prezentován 26. ledna 1940. Uprostřed chaosu francouzské porážky v červnu 1940 se rozhodl pokračovat v boji a přihlásil se k evakuaci do Velké Británie, kam dorazil 7. července 1940. Zastával místo zástupce velitele náhradní baterie a zástupce velitele náhradní roty 1. čs. smíšené brigády, resp. Čs. samostatné brigády. Počátkem února 1942 odešel od pozemních jednotek k letectvu. Dne 10. dubna 1942 byl přidělen jako velitel letištní obrany k 311. čs. bombardovací peruti RAF. Od 14. do 28. dubna 1942 ještě absolvoval „zkušenou“ na základně RAF ve Feltwell. Den po invazi do Normandie, 7. června 1944, byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a 27. června ustanoven na místo organizačního důstojníka. V té době prodělal také několik krátkých „zkušených“ u různých jednotek RAF. Těsně před koncem války, 7. března 1945, se dočkal povýšení na podplukovníka letectva. Během služby u Inspektorátu čs. letectva v Londýně, kde sloužil od července 1943, jej také zastihla kapitulace Německa.

Od 20. srpna 1945 byl přidělen k velitelství letectva hlavního štábu Ministerstva národní obrany v Praze jako referent pro hlásnou službu. Čtyři dny předtím se vrátil do osvobozené vlasti. Na velitelství letectva v Praze zůstal až do konce března 1947, kdy byl přemístěn k velitelství letectva 2. vojenské oblasti v Českých Budějovicích a ustanoven přednostou 2. oddělení štábu II. leteckého sboru. Za jeho působení v zahraničním odboji mu byla udělena Čs. vojenská pamětní medaile se štítky F – VB (1944), Čs. medaile Za chrabrost a Čs. medaile Za zásluhy I. stupně (obě v roce 1946).

V posledním řádném hodnocení, jež na něj v září 1947 vypracoval náčelník štábu II. leteckého sboru plk. Josef Šejbl, který s ním sloužil během války u 311. čs. perutě RAF i na Inspektorátu čs. letectva, se uvádí: „Sebevědomý, odpovědnosti se nevyhýbá. Ve službě korektní, velmi uhlazeného společenského vystupování, vyhraněný charakter, nezištný kamarád, velmi přímý v jednání – co na srdci, to na jazyku. Vzhledem k této jeho vlastnosti někdy naráží. Poněkud vznětlivý debatér, mnohdy s utkvělou myšlenkou převychovávati až kazatelsky lidi ve svém okolí ve vzorné bytosti. Poněkud staromládenecký a mnohdy zahořklý. Dobré paměti, trpí komplexem nadprůměrného idealismu, který mnohdy ovlivňuje logické uvažování. Velmi žíznivý po vzdělání, se zvláštní zálibou ve starých klasicích (studuje i v latinských originálech); citátů z jejich děl rád používá, mnohdy ne právě v příhodném prostředí.“ Velitel sboru, další veterán RAF, plk. Alexander Hess se s tímto hodnocením ztotožnil. Jak se mělo ukázat doslova několik dní poté, co vznikl výše citovaný dokument, šlo o téměř prorocká slova. V relativně svobodné éře třetí republiky však Martínka zřejmě dokázali jeho nadřízení, kteří ostatně sdíleli ne-li totožné, pak alespoň velmi podobné názory, před přímým postihem uchránit.

17. října 1947 měl Martínek mimo jiné prohlásit: „My („západní“ vojáci), kdybychom chtěli mluvit na veřejnosti, tak by z toho byla revoluce, poněvadž by se lidé dozvěděli pravdu. […] Lid si u nás nevládne sám. […] Volební právo v 18 letech je blbost, poněvadž člověk není v tu dobu vyhraněný. […] Dnes jsou u moci lidé, kteří mají velkou hubu a okrádají stát.“ Předposlední výrok se týkal zákonné úpravy, která byla přijata před volbami v roce 1946 a snižovala hranici aktivního volebního práva (a zletilost) z 21 na 18 let. Šlo o opatření, které nahrávalo komunistům, protože se předpokládalo, že mají větší podporu mezi radikálně naladěnou mládeží. Na adresu státního tajemníka na ministerstvu zahraničních věcí JUDr. Vladimíra Clementise (KSČ) dne 17. října 1947 Martínek prohlásil: “Kdybyste věděl, co to bylo zač (míněn právě Clementis – pozn. autora), tak byste mluvil jinak.” Při jiné příležitosti pak řekl: “V mezidobí, než vstoupilo Rusko do války s Německem, byla v Anglii skupina lidí, kteří stáli mimo armádu a rozvraceli ji. Byl mezi nimi i […] Clementis Vlado. Počínání těchto lidí odsoudil sám pan president.”

Právě proto byl nenáviděn lidmi, jimž adresoval svá výše citovaná slova, která vyřkl 17. října 1947 v důstojnické jídelně. Ještě v den převratu, tedy 25. února 1948, podal přednosta Obranného zpravodajství (OBZ) na velitelství letectva pplk. gšt. Jan Reindl vrchnímu vojenskému prokurátorovi na pplk. Martínka trestní oznámení. Jako svědci Martínkových „protistátních“ výroků v něm byli uvedeni: pplk. gšt. Emil Dolan, npor. Oldřich Selichar, škpt. Jaroslav Šusták, npor. František Pouché, rtm. Václav Kolář a svob. Zdeněk Kašpar. Za zmínku stojí, že šlo téměř výhradně o „domácí“ vojáky. Pouze npor. Selichar byl za války příslušníkem RAF. Jednalo se však o bývalého španělského interbrigadistu, který po příjezdu do Velké Británie sloužil u pozemního personálu a válku zakončil v hodnosti svobodníka. “Toto chování a výroky pplk. Martínka Václava dávají možnost demoralizovati a rozvraceti své vojenské okolí a spadají plně pod sankce obsažené v rozkaze pana náčelníka hlavního štábu ze dne 19. 11. 1947 – Činy vojenských gážistů proti vojenskému kázeňskému a trestnímu řádu – nařízení”, stojí v trestním oznámení. Citované nařízení mělo zabránit stále otevřenější kritice československé „socializující demokracie“, jak se dobově označovalo státní zřízení třetí republiky, jež se šířila mezi vojáky z povolání.

Přípis OBZ zároveň obsahoval okamžité zproštění služby a zahájení řízení o přeložení do výslužby. Velitel letectva div. gen. Alois Vicherek již následujícího dne, tedy 26. února 1948, návrhu vyhověl a své rozhodnutí nechal dálnopisem odeslat do Českých Budějovic. Vykonáno však bylo teprve 28. února okolo poledního.

28. února 1948 Martínek napsal dopisy na rozloučenou. V dopise adresovaném bratrovi do Domanína jako pohnutku svého činu jednoznačně označil vývoj posledních dní a perzekuci, které byl vystaven. Nazítří, v neděli 29. února 1948, ráno odešel z domova a na hrázi litvínovického rybníka, na dohled od českobudějovického letiště, ukončil svůj život. Stal se tak zřejmě první obětí komunistického režimu z řad bývalých západních vojáků.

 

Zdroj: Vojensko-letecká historická společnost České Budějovice (www.vlhs.cz), autor textu Jiří Plachý